Příběh partnera Jirky (60)

Od volnosti na cestách k boji o každý krok

Milí čtenáři,

jmenuji se Jirka a chtěl bych se s vámi podělit o svůj příběh, který je plný nečekaných zvratů, bolestivých ztrát, ale i nové naděje. Až donedávna jsem vedl vcelku normální život řidiče kamionu. S partnerkou Martou jsme jezdili spolu ve dvojce a užívali si společné chvíle na cestách. Pak ale přišla rána, která nám oběma změnila život – Martě byla diagnostikována rakovina prsu.

Celý rok jsme s touto zákeřnou nemocí statečně bojovali. Podstoupili jsme náročnou léčbu a zdálo se, že se to povedlo. Marta se mohla vrátit do práce a my doufali, že je to již za námi. Bohužel, nemoc se vrátila v daleko horší podobě. Metastáze na mozkomíšním moku. Když mi to primář onkologie v Hradci Králové oznámil, věděl jsem, že je zle. A bylo. Uběhly pouhé dva měsíce a má milovaná Marta odešla navždy.

Trvalo mi dlouho, než jsem se s touto ztrátou alespoň trochu vyrovnal. Ale nezapomněl jsem. A pak došlo i na mě. Jedno hloupé zakopnutí a já skončil se třemi zlomenými obratli. Ve FN Motol zjistili, že mám ve zlomenině zánět a poslali mě zpět do nemocnice v Hořovicích, aby jej zaléčili. Bohužel transport neproběhl vleže, jak by měl, ale vsedě. A já už jsem pak nechodil.

Na Homolce mě odmítli operovat, tak zákrok proběhl v Motole. Řekl bych, že snad úspěšně, ale zůstal jsem nechodící. Nyní po rehabilitacích se znovu učím chodit. S chodítkem to již trochu zvládám po bytě, ale ven zatím nemohu. Nevzdávám to však. Věřím, že bude líp, obzvlášť s elektronickým vozíkem, který mi umožní dostat se dál než za hranice bytu a ulice. Abych mohl být zase více mezi blízkými přáteli, kteří mi tolik pomáhali a stále pomáhají po odchodu mé drahé Martičky, od které už uplynuja nějaká chvíle. Těší mne vnoučata, historie do které jsem zapálený a také komunita, které jsem součástí. Třeba Vám o tom budu někdy osobně vyprávět.

Vím, že mnoho z vás, zažívá podobně těžké chvíle. Ať už bojujete s rakovinou vy samy nebo jste oporou někomu blízkému s touto diagnózou. Chci vám vzkázat, abyste se nevzdávaly. I když se situace zdá beznadějná. Vzdycky tu je. Naděje na lepší zítřky, na chvíle bez bolesti, na život naplněný láskou a pochopením. Veřte v sami sebe a ostatní. Jsou tu lidé, kteří vás podpoří, vyslechnou, podají pomocnou ruku. Tak jako pomohli mě, se sbírkou s vozíkem, k pohybu venku a překonat nejtěžší období. Držte se, bojujte a doufejte.

Ze srdce vám přeji hlavně zdraví,

Tulák Jirka z Nymburka