Příběh Michaely

Jmenuji se Michaela a s metastatickou rakovinou prsu žiju od jara, roku 2021. Nejtěžší na celé diagnóze nebyla bolest, léčba ani operace. Nejtěžší bylo přijmout, že se mi život během jednoho dne převrátil naruby a už nikdy nebude stejný.

Že jsem ztratila věci, které se nedají vzít zpátky —svoje prsa, část těla, která mne definovala jako ženu, a pocit bezpečí, že mám budoucnost ve svých rukou.

Nejtěžší byly chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli ještě někdy uslyším dobrou zprávu.

Rakovina mě změnila.

Zpomalila mě, naučila mě být k sobě jemnější a vážit si obyčejných dní. Dnes už nic neberu jako samozřejmost — ani to, že se ráno probudím bez bolesti, ani to, že se směju se svým manželem, nebo že obejmu mámu. Změnila se i moje představa o ženskosti. Po oboustranné mastektomii a poškození tkání nemám možnost běžné rekonstrukce. Učím se mít ráda svoje tělo takové, jaké je.

A věřit, že jednou přijdou nové metody, které mi vrátí část toho, co jsem ztratila….

Ale něco zůstalo. Moje síla. Moje tvrdohlavost. Moje láska k lidem kolem mě. A především moje naděje — ta se mě drží i v nejtemnějších dnech, kdy se vrací recidiva a léčba se musí znovu měnit. I teď, když procházím další etapou léčby na Enhertu, věřím, že má cesta nekončí….

Chci, aby svět věděl, že ženy s rakovinou nejsou jen pacientky. Jsme ženy, mámy, dcery, partnerky… bojujeme, i když se bojíme. Nejsme slabé, když pláčeme. A nejsme silné proto, že nemáme strach, ale proto, že každý den vstáváme dál…

A ženě, která tím prochází teď… bych chtěla říct: Nejsi v tom sama. I když máš pocit, že stojíš v bouři bez střechy nad hlavou, pořád máš v sobě něco, co ti nevezme ani diagnóza, ani jizvy, ani léčba. Máš odvahu. A každá jedna minuta, kdy to zvládáš, je důkaz, že ti to půjde i dál. Když je nejhůř, dovol si být slabá. Když ti je líp, nadechni se a krůček po krůčku pokračuj. A nikdy se nevzdávej naděje!

Protože naděje opravdu umírá poslední