Příběh Alena

Je to něco málo přes rok od chvíle, kdy mi byla diagnostikována rakovina prsu. Nebylo mi ještě ani 40 a na ultrazvuk jsem šla čistě preventivně. Neměla jsem žádné potíže, nic mě nebolelo, nic jsem si nenahmatala. Když mi lékařka řekla diagnózu, byl to naprostý šok. Až zpětně, ve chvíli, kdy jsem věděla, že tam nádor je, jsem si začala uvědomovat, že je v prsu něco jiného. Nebyla to bulka, o které se všude mluví. Spíš jen tužší místo, bez jasného ohraničení. Nic, co bych sama označila za varovný signál.

Krátce po diagnóze přišla další těžká věc – říct to rodině. Byl to jeden z nejtěžších momentů. Když máte doma děti a máte jim říct, že jejich maminka je vážně nemocná, není to nic přirozeného ani jednoduchého. Tím spíš, když se s tím musím poprat a smířit i já sama.
Dcera, tehdy desetiletá, už chápala, co rakovina znamená. Věděla, že to není banalita a že v mnoha případech končí smrtí. Okamžitě ke mně přišla, objala mě a já cítila její strach. Plakala stejně jako já.

Synovi bylo sedm let. Pro něj to byla informace, které úplně nerozuměl. Viděl, že jsme všichni smutní a situace není dobrá, ale ještě nedokázal pochopit její skutečný význam. Pamatuji si, jak druhý den přišla kamarádka a jeho první reakce byla: „Maminka má rakovinu.“ Řekl to bez emocí, skoro jako zajímavost. Sedli jsme si s ním znovu a vysvětlili mu, že je to citlivá a soukromá věc, kterou není potřeba sdílet s každým.

Dalším krokem bylo říct to mým rodičům. Říct vlastní mámě, že její dcera je vážně nemocná, je něco, na co vás nikdo nepřipraví.

Na začátku jsem se snažila uklidňovat všechny kolem sebe, ale hlavně samu sebe. Prognóza tehdy vypadala dobře. Nádor byl malý, uzliny čisté. Říkala jsem si, že po částečné mastektomii bude stačit hormonální léčba. Jenže s každou další operací se situace měnila k horšímu (histologie ukázala, že nádor je větší než se zdálo a uzliny jsou také napadené). Druhá operace. Třetí operace. Nakonec úplná mastektomie, odebrání všech uzlin z levého podpaží a doporučení absolvovat veškeré možné léčby — chemoterapii, radioterapii, hormonální i biologickou léčbu.

Po operacích jsem se snažila být co nejrychleji zpátky ve formě. Pořád jsem byla máma. A děti v tomhle věku potřebují mámu, která s nimi tráví čas, bere je ven a vytváří společné zážitky. Operace jsem tehdy brala skoro pragmaticky — je to prso, nejdou do orgánů, tělo to zvládne. Nebylo to snadné, ale dokud to šlo, chtěla jsem fungovat naplno.

Museli jsme zrušit lyžování o jarních prázdninách v roce 2025. Letní dovolená byla omezená. Přesto jsme si ten čas užili. Výlety, procházky, divadla, turnaje v hokejbale, soutěže a vystoupení v gymnastice a akrobacii na šálách. Chtěla jsem, aby děti viděly, že jsem tu. Že nemoc sice existuje, ale nebere nám všechno.

Chemoterapie všechno změnila. Únava, která přišla, byla úplně jiná než cokoliv, co jsem do té doby znala. Akce s dětmi byly náročnější a často znamenaly, že jsem další den nebyla schopná fungovat a prospala ho. A hlavně — nemoc začala být vidět. Šátky, čepice, namalované obočí, žádné řasy. Lidé si začali všímat. A všímal si i syn. Tehdy mu začalo docházet, že maminka není jen „trochu nemocná“.

Jedna z nejtěžších vět, které jsem během léčby slyšela, přišla právě od něj:
„Maminko, prosím, vždycky když pro mě půjdeš do školy, měj něco na hlavě… třeba šátek nebo čepici.“ Ten pocit byl strašně bolestivý. Rozumově jsem ho chápala — bylo mu sedm a všechno, co vybočuje z normálu, je v tom věku těžké přijmout. Přesto jsem to obrečela. Před dětmi jsem se snažila být silná. Bez dětí jsem si dovolila se zhroutit. Opřít se o rameno mého muže, který mi byl po celou dobu obrovskou oporou.

V jednu chvíli se ale i jeho opora musela rozdělit a nějakou oporu potřeboval i on. Sedm měsíců po mé diagnóze se diagnózu rakoviny dozvěděla i jeho maminka — babička našich dětí. Rakovina slinivky s nesrovnatelně horší prognózou. Její diagnóza přišla jen pár dní poté, co jsem já dokončila poslední chemoterapii. Během dvou měsíců mé děti přišly o babičku a manžel o maminku. Byly to velmi těžké měsíce, ale moje lečba pokračovala dál. A teď nás čekají první Vánoce bez ní.

Rok od diagnózy mám za sebou tři operace, 26 dávek chemoterapie, 25 dávek radioterapie a probíhající hormonální i biologickou léčbu. Tělo je unavené. Je těžké být pořád tou silnou mámou. V posledních měsících děti vidí moje slzy i únavu. A věřím, že to dnes nevnímají jako slabost, ale jako boj. Učím se to přijímat i já. Ukazovat emoce je pro mě těžké. Někdy přemýšlím, jestli není přetvářka tvářit se navenek, že je všechno v pořádku, a doma o samotě brečet. Myslím, že takhle to má spousta lidí.

Dcera během mé léčby absolvovala svou první soutěž v akrobacii na šálách. Byla jsem tam. V šátku, unavená, se slzami v očích a s obrovskou hrdostí. Zvládla také přijímací zkoušky do výběrové šesté třídy. Jsem na obě děti nesmírně pyšná. Tenhle rok byl těžký nejen pro mě, ale i pro ně. Pro děti je nesmírně náročné vidět maminku v takové situaci — a ani si nedokážu představit, jak bych to v jejich věku zvládala já. Současně jsem tomto roce poznala jaký poklad jsem si vzala za manžela. Prvního půl roku se mnou absolvoval všechny návstěvy lékařů – po mé poslední prohlídce na chirurgii, kde jsem byla již sama se mě doktorka ptala, kde mám dnes manžela a řekla, že si ho mám opravdu vážit, že spoustu chlapů tuto situaci takto dobře nezvláda. Snažím se to opakovat si každý den předeším ve chvílích, kdy mě něčím naštve.

Ztráta prsu je kapitola sama o sobě. Často slyším větu: „Je to jen prso, hlavně že jsi živá.“ Jenže ono to není tak jednoduché. Pořád jsem žena. Chci vypadat hezky. Chci vypadat normálně. Stejně jako můj syn chtěl, aby jeho maminka vypadala „normálně“, chci to i já. Vím, že moje tělo už nikdy nebude jako dřív. A učím se s tím žít.

Dnes se učím být na své tělo hrdá. Za to, co všechno za poslední rok zvládlo. Nezklamalo mě. Ano, únava je obrovská a někdy frustrující a já se na to snažím zvyknout. Stejně jako i syn si na mou holou hlavu zvykl. Jedna z nejkrásnějších vět, které mi řekl, byla: „Maminko, mám tě rád. A sluší ti to i bez vlasů.“

Uvědomuji si, že jsem v této situaci měla velké štěstí. Měla jsem kolem sebe rodinu, přátele a zázemí, o které jsem se mohla opřít. Zároveň ale vím, že ne všechny ženy mají takové štěstí. A tady vidím jak velká je potřeba pomáhat byť jen sdílením zkušeností a informací, drobnou finanční pomocí a podporou organizací, které pomáhají, jako Maminy s rakovinou. Protože nemoc by neměla být stigma. A nikdo by v ní neměl zůstat sám.