Příběh Martina

Rodinné pouto silnější než osud

Náš příběh začal před několika lety, kdy našeho taťku po operaci čéšky začal trápit otok na zadní straně kolena. Zvětšoval se a nikdo nevěděl proč. Po pár týdnech přišla diagnóza, která s námi otřásla: osteosarkom. Byl to šok, protože taťka byl vždycky plný energie, síly, měl rád turistiku, jezdil na kole… Podstoupil operaci, při které mu nádor odstranili, a následně i ozařování. Léčba byla úspěšná a nám všem spadl ze srdce obrovský kámen.

Klid ale trval jen zhruba dva roky. Během jedné z pravidelných kontrol se zjistilo, že se osteosarkom vrátil a usadil se ve stehenní kosti. Jediná možnost, jak ho porazit, byla vysoká amputace levé nohy. Zjišťovali jsme i další názory, ale onkologická centra se shodla. V lednu 2022 tedy podstoupil amputaci. Ze dne na den musel opustit práci, kterou miloval, a začala mu nová životní etapa plná výzev. Mamka se mu stala ještě větší oporou než dřív a jejich krásné manželství se tím ještě utužilo.

Bohužel, osud pro nás měl připravené další zkoušky. Když se náš svět konečně začínal vracet do normálu a učili jsme se žít s novou realitou, udeřilo neštěstí znovu. O pár měsíců později, v dubnu, se onkologická diagnóza nevyhnula ani mojí mamince.

Během rutinního mamografického vyšetření jí lékaři objevili nádor v levém prsu. Naštěstí byl objeven v raném stadiu, což nám dodalo naději. Mamka, která byla do té doby naší neochvějnou skálou, musela najednou sama bojovat. Podstoupila částečnou mastektomii, a po té následovala série cyklů ozařování.

Během celé doby, kdy taťka bojoval se svou diagnózou, mamka stála při něm, byla mu oporou a utěšovala ho. Teď se situace obrátila a taťka dělal všechno pro to, aby jí její boj usnadnil. Věřím, že jejich krásné manželství se tímto zážitkem ještě více upevnilo. Společně čelili zkoušce, která je posílila a ukázala jim, co pro sebe navzájem doopravdy znamenají. I přes veškerou úzkost a strach dokázali zůstat silní a věřit, že i tentokrát to zvládnou.

A protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, do party jsem o necelé tři měsíce později přibyla i já. V červnu mě začalo bolet v levém prsu. Říkala jsem si, že si to jen vsugerovávám, jak myslím na mamku. Bolest ale neustupovala a já se raději objednala na ultrazvuk. Na první mamograf jsem totiž byla objednaná až za dva měsíce, protože mi bylo čerstvě 45 let.

Na ultrazvuku mi paní doktorka našla bulku o velikosti asi 2,5 cm. Okamžitě mi řekla, že cystu by poznala, a že je potřeba to co nejdříve dovyšetřit. Nechtěla mě strašit, ale její slova stačila. Po odchodu z ordinace jsem se okamžitě rozplakala do telefonu, když jsem volala mamce. Ta neváhala a domluvila mi schůzku v mamologické poradně, kam sama chodila. Hned druhý den jsem tam šla. Pan doktor mě poslal do Ústí nad Labem, kde jsem absolvovala mamograf, ultrazvuk a za týden i biopsii.

Pak přišlo to nejhorší – čtrnáctidenní čekání na výsledky. Měla jsem stažený žaludek, hrozné stavy, zvlášť v noci. Zhubla jsem a hlavou se mi pořád honilo, že to přece není možné… taťka, mamka, a teď já… Proč? Chtěla jsem vidět, jak moje děti – tehdy čtrnáctileté a osmnáctileté – dospívají. Ale diagnóza se bohužel potvrdila. Byla to navíc jedna z nejagresivnějších forem – triple negativní nádor s pozitivní nejméně jednou uzlinou.

Následovala série dalších vyšetření, která naštěstí neprokázala žádné metastáze. V tu chvíli se moje psychika začala zlepšovat. Nemohla jsem se dočkat, až začnu s léčbou. Několikrát jsem volala na onkologii, kdy už mi konečně začnou dávat chemoterapii. Přišla jsem na ni s veselou náladou a plná energie.

Absolvovala jsem osm cyklů, každý po třech týdnech, což celkem trvalo přes pět měsíců. Přišla jsem o vlasy, řasy i obočí, vizuálně jsem se hodně změnila a přibrala patnáct kilo. Ale rvát se jako lvice se vyplatilo. Měla jsem kolem sebe obrovskou podporu – od rodiny, v práci i od přátel.

Po skončení chemoterapie jsem podstoupila kompletní mastektomii levého prsu a odstranění dvaadvaceti uzlin. A pak přišla ta nejúžasnější zpráva: chemo zabralo na 100 %. Po nádoru ani památky! O několik měsíců později jsem podstoupila ještě 25 cyklů ozařování, čímž moje celoroční léčba skončila.

Nyní jsme všichni tři v remisi a věříme, že to tak už navždy zůstane. Rok 2022 nás všechny naučil mnohému… Mým největším štěstím je, že jsem měla po boku své rodiče. Taťka s mamkou, kteří sami bojovali s nemocí, pro mě byli neochvějnou oporou. Dokázali mě povzbudit, když jsem si myslela, že už nemůžu.

Jsem nesmírně vděčná za to, co pro mě udělali. Jsou pro mě velkým vzorem – vzorem síly, lásky a nezlomnosti. Děkuji vám, mami a tati, za to, že jste mi ukázali, jak bojovat, a za to, že jste tu pro mě vždycky byli. Díky vám vím, že společně zvládneme cokoliv.