Příběh Michaely

Leden bývá měsícem ticha. Měsícem návratů, bilancování, někdy i únavy z toho, co všechno jsme přežili.
A právě proto nás letošním lednem provází Míša.

Žena, která ví, jaké to je být vidět i neviditelná zároveň.
Jaké to je stát v koutě – nejen fyzicky, ale i v pohledech druhých.
Jaké to je cítit, že nemoc člověka odsune stranou, ztiší ho, zmenší.

Rozhodnutí „stát ve světle“ není o odvaze na efekt.
Není o síle, která by se musela dokazovat.
Je o tichém souhlasu se sebou samou.

Míša se rozhodla neschovávat.
Ne své tělo.
Ne svou zkušenost.
Ne svůj příběh.

A právě v tom je její patronství pro MSR tak důležité.
Připomíná, že viditelnost není provokace.
Je to právo.
A že světlo není jen pro ty, kteří jsou zdraví, bez jizev a bez strachu.

Leden s Míšou není o nových předsevzetích.
Je o návratu k sobě.
O tom dovolit si být vidět takoví, jací jsme – bez vysvětlování.

Děkujeme, Míšo, že stojíš ve světle i za ostatní.
To jsme my.