Jde to přežít. A někdy i se smíchem

Velikonoce 2021. V pátek jsem se cítila zcela zdravá a těšila se na prodloužený víkend. V sobotu ráno jsem si šla zaběhat. Během dne mě ale začala bolet prsa – slabá, tupá bolest, podobná té při PMS. Zároveň jsem cítila bolest při zvednutí ruky. Říkala jsem si, že jsem si nejspíš natáhla nějaký sval. V sobotu už jsem měla problém ruku zvednout a měla jsem neustálou potřebu si jedno místo na prsu prohmatávat. Něco jsem tam cítila. Chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdá, pak jsem to zase cítila znovu. V pondělí se objevil otok v horní části prsu. Místo bylo horké a ruku jsem v podstatě nemohla zvednout. V úterý jsem už držela v ruce žádanku na mamograf a ultrazvuk. A co si budeme… byla jsem pěkně vyděšená.

Na ultrazvuk mě vzali hned v pátek. Následoval mamograf, další ultrazvuk. Doktorka mi rovnou řekla, že v pondělí půjdu na biopsii. Na výsledky jsem čekala týden. Když mi oznámili, že se jedná o rakovinu, nepropadala jsem panice. Začala jsem klást otázky, chovala jsem se racionálně. Moje hlava se bránila tomu, že mám rakovinu.

Hned jsem si našla psychoterapeutku, která má navíc zkušenost s onkologickým onemocněním v blízké rodině. Musím říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v té chvíli mohla udělat.

V pátek jsem šla poprvé na onkologii. A hned ve středu mě čekala první chemoterapie. Dostala jsem hromadu žádanek, čekali mě na rentgenu, na odběrech… Přestože jsem byla dárkyní krve a s odběry jsem nikdy neměla problém, tentokrát se nedařilo najít žílu. To byl první okamžik, kdy si moje hlava přiznala, že mám rakovinu a jsem fakt vyděšená. Rozbrečela jsem se, protože mi přece nemohou dát chemoterapii, když mi nejde ani nabrat krev. A to byla jediná chvíle, kdy jsem během celé léčby brečela.

Ve středu jsem jela na chemo. Vše podle seznamu – s velkým batohem. Snažila jsem se být statečná, vtipkovala jsem, že jedu na výlet. Ale moje dušička byla maličká. Ve skutečnosti jsem byla strašně vyděšená. Ano, řekli mi, co mě čeká, přesto jsem měla pocit, že vůbec nevím, do čeho jdu.

Nejdřív jsem šla k doktorce, pak jsem asi hodinu čekala “na nástup do stacionáře”. V čekárně seděly další ženy. Už se znaly, povídaly si a smály se. Tehdy jsem vůbec nechápala, jak se mohou smát. Vždyť máme rakovinu! Já byla úplně paralyzovaná strachem a připadala jsem si strašně sama.

Pak to začalo. Na stacionáři mi museli všechno několikrát vysvětlovat, protože jsem strachy a stresem byla úplně zmatená. Měla jsem DigniCap – chladicí čepici, která pro mě byla sama o sobě peklem (ale to je jiný příběh). Každá další chemoterapie už byla „jednodušší“. Věděla jsem, co mě čeká, znala jsem některé další pacientky. Při kávě a čekání na chemo jsem se už dokázala i smát.

Během chemoterapie jsem začala chodit na biologickou léčbu Herceptin. Po šesti chemech následovala operace, hormonální léčba a ozařování. A svět se začal pomalu zlepšovat. Začala jsem cvičit jógu, zkoušela znovu trochu běhat. Vypadalo to, že mám to nejhorší za sebou. Jen na chvíli.

Problémy se srdcem, které se objevily po operaci a lékaři je zpočátku přisuzovali úzkostem, se začaly zhoršovat. Herceptin mi poškodil srdce. Okamžitě jsem ho přestala dostávat a odjela jsem do lázní. Ty mi neskutečně pomohly. Nikdy jsem se necítila tak odpočinutá. Byl to velký zlom – fyzicky i psychicky. Po návratu mi nasadili Nerlynx, který jsem snášela dobře.

Po celou dobu léčby – s výjimkou dvou týdnů po operaci a během ozařování – jsem chodila do práce. Zpětně vidím, že jsem toho vlastně moc nezvládla. Měla jsem ale skvělé kolegy, kteří se tvářili, že všechno dělám báječně, podporovali mě a starali se o mě. Jsem jim za to nesmírně vděčná.

Potřebovala jsem mít pocit, že žiju „normálně“. Že i s rakovinou to zvládám. Dnes vidím, že jsem možná měla víc odpočívat a věnovat se sama sobě. Na druhou stranu si říkám, že návrat k běžnému životu by pak byl asi mnohem těžší. Nevím. Nedokážu to posoudit.

Je začátek roku 2025. Čeká mě ještě rok hormonální léčby. Během let se přidaly další zdravotní problémy – jako vedlejší účinky léků nebo samotné nemoci. Zůstalo mi mnoho léků, které už budu nejspíš brát celý život: léky na srdce, na vysoký tlak, antidepresiva (po jejich vysazení se znovu objevila tachykardie), Trittico kvůli nespavosti. Přibrala jsem dvacet kilo. Zhoršil se mi zrak. Po biologické léčbě mi zůstala cukrovka. Ale zase když už léčím cukrovku, hurá, hubnu. Artróza…

Ale to nejhorší je chemo brain. Paměť je špatná a mám pocit, že moje IQ kleslo na polovinu. Pro mě je to vůbec nejtěžší následek celé léčby. Vždycky jsem měla ráda matematiku. Dnes se dívám na rovnici a říkám si, že fakt nevím.

Naivně jsem si myslela, že po léčbě bude všechno jako dřív. Nebude. Potřebuji víc odpočinku. Jsem vděčná za každé ráno, kdy mě nic nebolí.

Přesto se snažím žít naplno. Sportovat, chodit ven, užívat si života.

Co bych chtěla říct těm, kteří jsou po sdělení diagnózy nebo na úplném začátku léčby? Je toho strašně moc. NEBOJTE SE. Já vím, mně se to teď říká. Rozumím. Uteče to rychleji, než si teď dokážete představit. Po chemoterapii vám bude špatně a bude to bolet, ale každý další den je o něco lepší. A my, kteří už jsme si tím prošli, vám rádi poradíme, co pomáhá to všechno zvládnout. A hlavně si najděte terapeuta. Nebojte se říct si o pomoc.

A těm, kteří už jsou v léčbě déle a stali se z nich „onko mazáci“, kteří se dokážou smát – všímejte si ostatních kolem sebe. Vždycky poznáme ty, kdo jdou na svou první chemo. Ujměte se jich, mluvte s nimi, uklidněte je. Musíme se o sebe starat navzájem.

A těm, kteří mají onkologického pacienta v rodině, bych chtěla říct jen jedno: buďte oporou. Pomocnou rukou, když si o pomoc řekneme. A prosím, buďte tolerantní k nekonečné únavě, depresi, náladám, bolesti a černým myšlenkám. Sami se sebou toho máme víc než dost a stojí nás to obrovské množství sil. Někdy víc, než právě máme.

Co mě nejvíc pomáhalo? Můj smysl pro humor. I když to “k´…a” bolelo, dokázala jsem si ze sebe i z nemoci dělat legraci. A pak samozřejmě všichni, co byli se mnou. A třeba mi doma vytřeli podlahu, po operaci ukrojil krajíci chleba nebo převlíkli povlečení :-). Protože jsou chvíle, kdy i maličkosti jsou fakt těžké.