Příběh Dáša

15.srpen 2022 a 24.června 2026 . To jsou datumy, kdy mi do života vstoupila
rakovina. Poprvé to ale bylo v roce 1985, kdy jsem po maturitě nastoupila jako
zdravotní sestra do jedné malé okresní nemocnice. Krátce  po mém nástupu nám na
dětské odděleni přivezli malého šestiletého Fandu . Už si přesně nepamatuju z
jakého důvodu ho na oddělení přivezli, ale že to byl nádherný modrooký bloňďáček si
budu pamatovat  celý život. Celý jeho pobyt byl pro mě dost náročný nejen po
fyzické, ale hlavně po psychické stránce. Když jsem jednoho dne přišla na noční
směnu a zjistila, že Fanda zemřel jsem si upřímně oddechla že ho už nic nebolí a
netrápí.
S rakovinou jsem se během své praxe potkávala ještě mnohokrát. Ze začátku praxe
jsem každé úmrtí obrečela a postupem času jsem si stále častěji uvědomovala , že
smrt je pro ně vlastně vysobození, že je nic nebolí ani netrápí. Jejich zbývajicí čas
jsem se snažila zpříjemnit pohlazením nebo podržením za ruku.
Pak přišel srpen 2022 a s rakovinou jsem se potkala i já  jako pacientka. Ze začátku
to byl hrozný šok proč právě já a čím jsem si to zasloužila. Když jsem ten šok
překonala, řekla jsem si že spousta lidí ten boj zvládla tak mi nezbývá nic jiného než
ho zvládnout taky. Zakázala jsem si přístup na internet co se týká hledání informací o
nemoci, snažila jsem se mysl při čekání na výsledky vyšetření zaměstnat třeba
malováním mandal velkou roli psího terapeuta hrála i naše  Amy. Když bylo pěkné
počasí ,chodily jsme na dlouhé procházky. Pak přišel 8. říjen a já se té potvory
zbavila myslela jsem že definitivně .Cítila jsem se dobře a v pohodě jsem zvládla i
chemoterapie a ozařování. Jen po té druhé chemoterapii jsem byla v šoku, když při
mytí vlasů jich velká většina zůstala spláchnutá v umyvadle. Jediným štěstím pro mě
bylo že o ulici dál bydlí moje kadeřnice, která mi hlavu oholila úplně. Když jsem
zvládla chemoterapie, pokračovala léčba ozařováním, která probíhala v Hradci
Králové. Přítel mě pokaždé nemohl vozit autem, takže mi nezbývalo nic jiného než jet
vlakem což je od nás zhruba 45 minut dlouhá cesta tam a zpět.Při jedné cestě do
Hradce se mi stala jedna dalo by říct milá příhoda. Bylo to v létě, bylo docela teplo, já
byla v kupé sama tak jsem si sundala šátek, který jsem nosila a začetla se do
časopisu. Na další zastávce přistoupila mladá maminka s asi pětiletou holčičkou s
nádhernými culíky. Když mě viděla, tak se trošku zarazila, tak jsem ji musela rychle
vysvětlit, že mám nemocné  vlasy a že jedu k paní doktorce aby mi je uzdravila a já
brzo měla stejné vlasy jako ona. Ani jsem se nenadála a i já si mohla zazvonit na
zvonec štěstí, který mají v hradecké klinice, na který zvoní pacienti po úspěšném
zvládnutí léčby.  Asi jsem ale nezvonila dost důrazně, protože letos, dva dny před
mými 60. narozeninami jsem se dozvěděla, že se mi rakovina vrátila, chvíli jsem
seděla bez hnutí v křesle, pak jsem podrbala Amy za uchem a šly jsme na
procházku. Po návratu jsem obvolala příbuzné, že se oslava, kterou jsem plánovala
na následujicí víkend ruší a šla jsem vařit oběd.
Když přijel přítel z práce, tak jsme  spolu probírali situaci a přítel si ze mně začal
dělat legraci, že budu chvíli plešatá a pak kudrnatá. Mě nezbylo nic jiného než mu
dát za pravdu a zasmát se tomu. Trochu jsem se uklidnila a čekala jsem na CT
vyšetření a onkologickou kontrolu. Jenomže moje vnitřnosti se rozhodly stávkovat,
takže jsem na konci července skončila na chirurgii náchodské nemocnice s prasklým
střevem a hned večer i na operačním sále.Výsledkem všeho je, že na levé straně
mám vývod a pravou stranu mám celou zasponkovanou. Zatím se to snažím brát
sportovně, ale čas od času na mně dolehne splín a pak mám kolem sebe i když na
druhém konci republiky lidičky ochotné pomáhat.